Magdička – malej zrzavej ďáblík

…aneb všechno jinak…, mé instruktorské srdce dostalo pořádnou ránu !

Tak tedy….

Přípravy:

…nastupuji do výuky čerstvě oholen, zvesela a s úsměvem – opravdu jen kvůli ní, „malá zrzavá 5-ti letá Magdička“, která je zvyklá pouze na slečny a oblíbila si naši instruktorku Lidušku, která nám bohužel onemocněla, ale teď jsem tu jako záskok já – „chlap instruktor…“

První setkání…

…všechno špatně, …brek střídají velikanánské slzy jako hrachy, není schopná se mi podívat ani do očí, schovává se přede mnou za tátova záda, no hrůza…

Pěší chůzí ke skibusu se snažím navázat komunikaci, ale zatím marně, tak si alespoň povídám s tatínkem „co by na dcerku mohlo platit a jak na ní“

Přicházíme k vlekům „Formánky“,

Začíná poslední fáze „mé první výuky“, nasazujeme lyže a tu náhle začne okolo sebe kopat nožičkama – dostávám pěknou pod koleno, jauu…, to vydržím, nedávám to na sobě znát! Mlátí mě ručičkama, je schopná udělat všechno aby nemusela lyžovat, jen né si nechat nasadit lyže…

Začínáme tedy alespoň stavět bábovičky…, já už mám tři, ale Magdička stále nic. Po chvilce ji napadne, že by je mohla alespoň ničit což ji jde velmi dobře, ze stavění ovšem nic není a z lyžování už vůbec ne.

Po hodině snažení ji alespoň obléknout lyže odcházíme s nepořízenou domů…!

Příchod do kanceláře…, tatínek se ptá jestli nemáme nějakou slečnu, že by to prý pomohlo, na tu prý asi Magdička dá! Já na to, „bohužel ne, slečny nám marodí nebo pracují, máme momentálně k dispozici pouze instruktory“

Šáfa se ovšem nevzdává, „zkusíme to ještě zítra, lépe se vyspí, alespoň trošku mě už bude znát a půjde to určitě lépe!!!

Druhé setkání a taky poslední…

Ráno se vítáme s maminkou, příjemná usměvavá paní… „no podívej Magdičko, takového šikovného pána instruktora máš a ty nechceš lyžovat, povídá maminka…“

Po včerejšku je to polichocení a zvedá sebevědomí ;o)

Odcházíme společně k autobusu, Magdička si se mnou trošinku povídá o sáňkování, dokonce se mě drží i za ruku…, vypadá to nadějně…, to je ale pouze bláhová představa.

Přicházíme na „Formánky“

S maminkou se snažíme všemi dostupnými úplatky Magdičku přemluvit k nasazení lyží, vše trvá asi 1/2 hodiny.

Nakonec ji lyže obujeme a opět nastává to co už tu bylo…, ukrutný ale ukrutný brek, který musí být slyšet snad až u lanovky v Janských Lázních, vzteká se a válí po zemi. Konejšíme…, spíše maminka než já, protože jakmile na ni sáhnu je vše ještě horší…

Po chvilce přeci jenom přestane, maminka poodběhne kousek od ní aby k ní Magdička na lyžích přijela, ale to je vše. Maminka tedy s námi běží po

sjezdovce ke spodní stanici vleku, celá upachtěná…, ale malá Magdička alespoň částečně reaguje.

Jízda vlekem…, no nejhlasitější dítě na kopci, lidi se otáčejí až z druhé strany sjezdovky a dívají se koho pak to trápí…, že to děcko tak „ŘVE“ a ono přitom jede pouze s instruktorem na vleku…

….Konečná….“takhle to opravdu fakt nejde, brečí jako by jí někdo příšerně trápil a snad i bil, dělá ostudu na sjezdovce… a to fakt s výukou ani zdaleka nemá nic společného – bohužel“

…peklo je u konce, teď už mě snad čeká jedině „Očistec a lyžařský Ráj“ na nekonečných lyžařských pláních přemrzlého prašánku zalitých slunečními paprsky

Odchod domů… a opět s nepořízenou…, mé „instruktorské EGO“ dostává za vyučenou, …víš aby sis nemyslel, že se Ti po těch letech praxe už stát nic nepříjemného nemůže „pane učiteli lyžování“ :o))

„malá zrzavá Magdička je ďáblík“, ale vzdejme jí hold a nechť má náš respekt za to, že nám opět připomněla, že ke všemu co činíme máme přistupovat s pokorou a skromností !!! „Ámen…“

Šáfa ;o)